Město bylo od rána na nohou.
Ne že by snad město jinak nebývalo od rána na nohou... Tohleto byl ale opravdu den. Večer běží »Vysílá studio Idiot«.
Nejoblíbenější televizní soutěž - ano, nebojme se toho výrazu - všech dob!
Co se týče místa konání, režisér se držel zásady: čím praštěnější název, tím to přiláká víc diváků, a nemýlil se. Producent i autor scénáře byli jako obvykle důrazně proti, přesto Ostrouhaná mrkev byla nakonec prosazena. "Abysme neostrouhali my," tak zněl hlavní argument proti. "Neboj," tak zněl argument páně Lelkův, který režíroval prakticky od peřinek, "znám lidi. Jsou to magoři."
Jak je vidět, Nenechavý lelek musel do duše člověka zasunout opravdu hlubokou sondu. Málokdo to totiž ví, že jsme idioti... My, lidstvo. Debilové.
V Ostrouhané mrkvi to byl skutečný výkvět. Předně - je to vlastně kopec a ne obec, ta se jmenuje Couvalov pod Ostrouhanou mrkví. Ne že by snad v Couvalově trpěli nedostatkem blbců; daleko silnějšího výtažku ovšem dosáhnete louhováním širého okolí. V každé obci tucet přiblblů, tucet vesnic kolem dokola a simsala bim, budiž obecenstvo!
Technik-psycholog obcházel kolem s IQ-metrem a rozhazoval zděšeně rukama: "K čemu jsem vám vůbec dobrej? Mezi stromama to ukazovalo stejně. To nemusíme měřit, abysme poznali, že to tady je samej degen. Pod Mrkví asi málokdo není s nikým pokrevně spřízněnej, na to dám krk."
"Vsadím se," ozval se statistik, "že budem mít nejvyšší sledovanost za posledních... pět šest let. Nejsem odborník, ale všechno tomu nasvědčuje."
"Jo," kysele opáčil technik. "Lidi rádi čuměj sami na sebe."
"Soutěžej starostové," připomenul statistik. "Vyjímka potvrzuje pravidlo, třeba nás ještě překvapěj..."
"Aha. Už to vidím."
Nahoře byl kopec samý lampión. Byla vlahá, jasná noc a dokonce snad i úplněk; mezi všemi těmi reflektory si nemohl nikdo ničím být jistý. Pódium připomínalo hrad a soutěžící v dobových krojích stáli v řadě jako slepice na bidýlku před popravou, přičemž z hlediště, tvořeného zčásti židlemi, zčásti valníky a vepředu nějakou tou působivou rekvizitou, vyráželo frenetické hrdelní povzbuzování opilých - nebo opravdu tak hloupých - venkovanů.
"Já ty křupany prostě miluju," řekla mimo mikrofon Nóbl orchidea. "Bulíci. Ale za padesát papírů, nedělej to."
"Sto papouchů?" na to kostymérka. "Myslela jsem sto."
"Jo, ale za dva moderovaný večery. Pokud mě někdo nepodřízne."
Zločinnost jde samozřejmě ruku v ruce s mírou koncentrace asociálů; všichni ti růžolící ušatí tlustoprdi v rádiovkách a starostlivé, prsaté selky v zástěrách byli jako vystřižení z hororu. Z hororu zvaného skutečnost.
Pokud jste si toho ještě nevšimli - a mohli jste si toho nevšimnout pouze v jediném případě -, tak hlupáci jsou nástrojem zla...
Studio Idiot začalo.
*
Ohavný, smaragdově zbarvený démon, samá bradavice a šlem - jmenoval se Všudybyl Štáb - se líně rozvaloval na měsíci (nějaký trik? nebo kulisa? určitě ne opravdický Měsíc), olizoval si mastné prsty a všechno s mimořádnou rozkoší pozoroval.
Tento tvor/netvor se vyznačuje takzvanou anti-inteligencí: téměř jistě ho budete mít za blbce, ale...
"Žjóva," notoval si. "To je normálně jako doopravdy. To je soutěž? Ne - to není soutěž. Třeba támhleta starostka, ta je tupá jak vantroky. Úplně stejně jako v životě. Kráva.
Jen opravdu nechápu, proč si sebou nevzali ochranku - to se musí jistit, tyhle akce..."
Mezitím dole v publiku už se to nenápadně šikovalo. Zpřátelené vsi proti zpřáteleným vesnicím nepřátel, sekyry proti kosám, víceméně. Právě jeden starosta špatně odpověděl a dostal elektrošok - v táboře jeho příznivců to útočně, tupounsky zabučelo.
"Proč by pavouk nemoh mít sedm nohouch?" zařval někdo.
"Nebo ty jednu," na to obratem hned nepřítel a strhla se šílená řež. Krvavou lázeň přerušilo až nasazení vojenské jednotky.